Rozhodnutí je často podceňovaným aspektem cesty za úspěchem. Jsem si jista, že vás teď napadá, že rozhodnutí je zcela obyčejná věc a že váš případ tohle určitě není... A v tom přesně tkví ono zmiňované podceňování. Já zde nemluvím o obyčejných rozhodnutích, jako jestli si namazat chleba jahodovým či meruňkovým džemem. Mluvím o rozhodnutích, která jsou dlouhodobá, závazná a jen málokdy jdou vzít zpět. Mnoho lidí děsí dělat podobná rozhodnutí, ale to je důvod, proč také většina z těchto lidí nikdy nedosáhne úspěchu...
Opravdové rozhodnutí by se dalo definovat, jako přijmutí menšího zla za cenu velkého vítězství. Taková rozhodnutí vyžadují velkou dávku trpělivosti, sebeobětování, síly (jak psychické, tak fyzické) a překonávání se, že i mnoho z těch, co dokáží takovéto rozhodnutí učinit nakonec selže. Selháním zde není myšleno to, že "zhřešíte" proti zásadám, ale to, že ačkoliv zhřešíte, nedokážete snést důsledky svého pochybení a napravit ho.
Jakou má tento článek souvislost s Anou? Pravděpodobně tu nejpřímnější, protože Anorexie je rozhodnutí, které vyžaduje mnoho obětí (skoro bych řekla, že nejvíce), je plné "pádů" a znovunavrácení na správnou cestu a rovněž je plné bolesti a utrpení... Vlastně sem si dneska řekla, že to sem napíšu, protože jsem byla s rodiči nakupovat a jelikož se můj předchozí výlet na Slovensko vzhledem ke stravování moc nevydařil, rozhodla jsem se nejíst. Jenže ono to s rodiči moc dobře nejde a tak jsem to nakonec usmlouvala na nějakou obloženou housku, ze které jsem stejně ještě polovinu dala tátovi a colu light. Jenže pak mamka koupila gumový bonbonky a čokoládu (milku jahodovou, kterou vážně nesnášim) no a já sem to snědla. Nejhorší ale je, že si na to ani pořádně nepomatuju. Prostě sem to snědla naprosto nepřítomně a pak jsem se cejtila hrozně (tohle je přesně onen příslovečný "pád", gumové bonbóny katjes byly "svůdci" ze správné cesty jménem "Anorexie"). Nejdřív jsem si říkala, že tenhle den je prostě v prdeli a že už to nechám a nebudu to řešit, ale pak mě právě napadlo že je to moc jednoduchý tak rychle se vzdát a tak sem si vytáhle orbitrack a půl hodiny sem na něm běhala. Myslim že takhle zpocená jsem ještě v životě nebyla, ale teď se cejtim skvěle ...
Zakončila bych snad citátem Sokratése:
"Naše síla nespočívá v tom, že nepadneme, ale v tom, že opět vstaneme, kdykoliv padneme."